METZ - Up On Gravity Hill
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dva předchozí Mádlovy filmy si pamatuji celkem dobře. Jeho debut Pojedeme k moři díky tomu, že to, co vypadalo jako průměrná rodinná prázdninová komedie, se v druhé polovině zlomilo v něco úplně jiného. A druhý Na střeše kvůli originálnímu námětu, který v té době působil jako zjevení. Vlny jsou však uplně jiný level. Historických dramat s podobnými ambicemi tu za poslední dvě dekády bylo celkem mnoho. Hlouběji pod kůži se mi však zaryl hlavně Hořící keř od Agnieszky Holland a nyní Vlny.
Děj začíná s prvními náznaky Pražského jara a končí po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy. Podobně jako třeba kultovní Pelíšky. Na historické události nazíráme hlavně pohledem člověka, který nechtěl mít s politikou nic společného, ale osud ho přihraje do redakce zahraničního života, kterou vedl Milan Weiner. Setkáváme se zde s mnoha dalšími historickými osobnostmi, jakými byla Věra Šťovíčková, Jiří Dienstbier nebo Luboš Dobrovský.
Osoba hlavního hrdiny Tomáše Havlíka je dle slov Mádla určitým slepencem různých lidí. Jeho příběh, selhání i hrdinství, je však vtahujícím a uvěřitelným. Právě tato figura reprezentující člověka nepolíbeného politikou nebo redakční prací v Československém rozhlase je pro diváka naprosto přirozenou branou do problematiky, ve které se zpracovávají aktuální politická témata včetně jejíih problematických částí, jakou byla cenzura. Stejně tak u něj přirozeně funguje i tlak totalitního systému a velmi výmluvně nasvětluje, jak v té době fungovalo zastrašování a vydírání lidí. Mádl tu bravurně rozehrává partii, ve které neukazuje věci černobíle a nebojí se hlavního hrdinu vystavovat rozhodnutím, ve kterých ne vždy vyvázne bez poskvrny.
Pak je tu vizuální stránka, která se celkem často mění. Tvůrci tu fantasticky pracují s filtry v obrazu, do děje vkládají dobové záběry a mnohdy na první pohled ani nepoznáte, kdy je scéna vytvořena opravdu na konci šedesátých let a kdy ne. S tím souvisí i zvuk a hudba, která je vybrána naprosto dokonale, aby odrážela atmosféru. Včetně toho, že samozřejmě zazní dobové hity. Na konci jsem každou chvíli očekával Motlitbu pro Martu, ale to by zřejmě bylo příliš prvoplánové.
Zastavit bych se měl i u obsazení, které se nadmíru povedlo. Nikdy bych neřekl, že by Vojta Kotek mohl hrát Jiří Dienstbiera nebo Martin Hoffmann Luboše Dobrovského. Nakonec si to sedlo všechno dokonale. Největším překvapením pro mě pak byl Stanislav Majer, který se pro filmovou roli Milana Weinera změnil k nepoznání a pro natáčení přibral minimálně půl tuny charisma.
Mádl to prostě dokázal. Dokázal, že když se mu svěří větší rozpočet, dokáže z něj vytlouci maximum. Napsal scénář, který skvěle funguje po dějové i emoční stránce a skrze lidský příběh odvyprávěl zásadní události roku 1968. A je to mnohem silnější, než ve filmech, které se v poslední době snažily o něco podobného. Ať už to byli Bratři, Zátopek nebo cokoliv jiného. Vlny jsou velmi silným autorským počinem, který skvěle přenáší esenci své doby a na příběhu a jeho hybatelích vykresluje morální dilemata, aniž by se snažil diváka jakkoliv citově vydírat. Rozhodně jde za mě o nejsilnější film na dané téma v poslední dekádě a pevně doufám, že úspěch donutí Jiřího Mádla zamyslet se nad svojí hereckou, scénáristickou a režijní dráhou.
Co chcete slyšet? Prostě nejlepší domácí dobovka posledních dvou dekád.
8,5 / 10
Vydáno: 2024
Česko, 2024, 131 min
Režie: Jiří Mádl
Scénář: Jiří Mádl
Kamera: Martin Žiaran
Hudba: Simon Goff
Hrají: Vojtěch Vodochodský, Táňa Pauhofová, Stanislav Majer, Vojtěch Kotek, Martin Hofmann, Tomáš Maštalír, Igor Bareš, Marika Šoposká, Petr Lněnička, Matyáš Řezníček, Ondřej Stupka, Jan Nedbal, Jacob Erftemeijer, Petr Halíček, Tomáš Weber, Hana Kusnjerová, Daniel Tůma, Vitalii Vorkhlik, Theo Jacques, Radoslav Kohuťár, Hana Marie Maroušková, Jan Dvořák, Marie Anna Kupcová
Jiří Mádl má rozhodně nakoukáno a nechybí mu režijní talent, což je v případě Vln ideální kombinace. Naprosto přirozené prolínání autentických záběrů s těmi filmovými. Funkční gradace napětí, ačkoliv z historie tušíme vývoj dalších událostí. Stylové vychytávky jako třeba detail na dopadající telefonní sluchátko následovaný obuškem, který se právě zakousl do své oběti. Máme tu i ukázkovou práci s paralelním střihem, kdy střídavě sledujeme dvě separátně oddělené akce, které se ve správný okamžik propojí (úvodní policejní zásah, kontra bratr čekající doma na mladšího sourozence a jejich následné shledání). Technická stránka a herecké obsazení v čele s výborným Stanislavem Majerem je tedy bez výhrad. Vadí mi jen na sílu tlačené slzopudné či chcete-li melodramatické momenty a archetypální uchopení postav. Hrdinní pracovníci rozhlasu, již na gramci točí zahraniční hudební pecky a nezaleknou se žádného nebezpečí. Na druhé straně samozřejmě stojí jednorozměrní příslušníci StB a Sověti, kteří evokují sadistické svině bez špetky empatie. Hra na černou a bílou funguje možná v hororech a pohádkách, ale u dramatického filmu, jehož základy stojí na historických skutečnostech, takovou striktní schematizaci nežeru. Celkově převládá spokojenost, ale pokud jde o filmy na stokrát omleté téma „socializmus v Československu“, pak na mě s daleko větší razancí dopadla trestuhodně nedoceněná Pouta (2009).
Tak nasraný už jsem z kina dlouho nešel. A furt je jich tu plno. Konečné a spol... V květnu po památném koncertu ZNOUZECTNOSTi v Mahenově divadle jsem potkal Jirku Mádla v brněnském "Baru, který neexistuje". Něco asi slavil. Dnes bych si dodal odvahy a poplácal bych jo po rameni. Jirka Mádl už není snowboarďák ani přemlouvač báby.
-bez slovního hodnocení-
Jedna z desek roku 2024, ke které se od jejího vydání pravidelně vracím. Trojlístek dospělých punkáčů z Toronta do svého posledního alba nalámal přístupné noiserockové hitovky plné romantiky i grungového surealismu.
To dojení vyschlého writer’s roomu je do nebe volající. Nových nápadů je pomálu, zato jsou rozmazané na dvojnásobek. Nekonečné plebiscity jsou ubíjející, nové hry vizuálně průměrné a když se to rozjede, přijde očekávatelný cliffhanger. Opouštím hru!
Tahle americká parta zní úplně jako revival starých JUDAS PRIEST, i ten vokál jako by patřil samotnému Halfordovi. Je to taková zasmrádlá mršina, ale překvapivě mě celkem bavilo si to poslechnout. Jestli do toho půjdu podruhé ale fakt nevím, spíše ne.
4 disky. 58 skladieb. 75-stranový booklet. Len CD a LP, žiaden streaming. Steven Wilson sa vybral zboriť mýtus, že 80’s boli umeleckou pustinou: Od THE CURE a JOY DIVISION po zabudnuté britské spolky, funguje to na ploche vyše 5 hodín. Povinné počúvanie!
Dobre to robí táto švédska superskupina. Melodický death metal vo veľmi prístupnej, niekto by zbytočne hanlivo povedal kolovrátkovej, forme. Na druhom albume v ešte zrelšej a lepšej podobe. Teším sa na ich tohtoročné koncerty!
Daniel Cavanagh asi chtěl stvořit Anathemovské album, ale utopil se v klišé. Příjemně to odsýpá a zvuk i provedení se dají těžko kritizovat, ale je to tak nepůvodní a otřepané, že to úplně kazí emoce, které by jinak určitě fungovaly. Sem se vracet nebudu.
Rumunský doom metal s hlasem tak hlubokým, že i basa je proti němu mandolína. O to výraznější je, když mu do duetu hraje flétna. Jde ovšem o kvalitní nahrávku, kapelník svého času bubnoval u SHAPE OF DESPAIR a lecčemu se tam přiučil.